Okomentované fotky z mé cesty do Kyrgyzstánu v říjnu-listopadu 2008. Vše je kompletně převzato z http://gallery.mantlik.cz/kyrgyzstan , jen uspořádání do kapitol je nové pro snazší prohlížení.

[ad]

První ráno
Po šestnácti hodinách cestování zpestřených šesti hodinami čekání v tranzitu letiště Šeremetěvo v Moskvě dorážíme na mezinárodní letiště u Manasu nedaleko Biškeku, dříve Frunze, ještě dříve Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu. Ještě je úplná tma když nás řidič Dima odváží terénní Toyotou do 150 kilometrů vzdáleného campu u města Talas. Cesta prý bude trvat pět hodin když to půjde dobře.

První ráno 2
Přestože jsme vzhledem k časovému posunu prakticky vůbec neměli noc a z večera v Moskvě se během čtyř hodin letu stalo ráno v Manasu, nespíme a netrpělivě čekáme, kdy už konečně bude dost světla na fotku hradby hor před námi, ke které se rychle blížíme.

Silnice do sedla
Vjíždíme na placenou silnici, která je ale úplně nová, asfaltovaná a dobře udržovaná. Ta se s námi okamžitě zanoří do hluboké rokle, která by vzhledem ke zdejšímu suchému stepnímu klimatu klidně mohla sloužit jako učebnice geologie.

Silnice do sedla 2 – dopravní tepna
V Kyrgyzstánu je podstatně více zvířat než aut. A protože se teď stáda ovcí ženou před zimou z hor do údolí, silnice je pro to nejvhodnější. Jen nevím, kolik se platí za ovci mýtné.

Silnice do sedla 3
Jedna úchvatná scenérie střídá druhou, jen je škoda, že je pořád šero a většina fotek se rozmazala. Když řidič Dima vidí, jak fotíme, ptá se, jestli jsme už takové hory někdy viděli. Po pravdě odpovídám, že ne.
Auto v protisměru berte jako důkaz, že naše Toyota není v Kyrgyzstánu jediné motorové vozidlo.

Silnice do sedla 4
Údolí je stále strmější a silnice se škrábe nahoru divokými serpentinami.

Silnice do sedla 5
Blížíme se k nejvyššímu bodu téhle silnice a konečně vychází slunce. Údolí kterým jsme přijeli necháváme více než 2500 metrů pod sebou. Letiště v Manasu bylo asi 400 metrů nad mořem, nejvyšší bod silnice má podle mé GPS 3080.

Tunel 1
Aby byla silnice průjezdná pokud možno i v zimě, vykopali pod tímhle kopečkem kilometr dlouhý tunel.

Tunel 2
To světélko uprostřed není pověstné světlo na konci tunelu, ale protijedoucí auto.

Tunel 3
Jsme na druhé straně tunelu, máme za sebou asi dvě a půl hodiny cesty a Dima rozhoduje, že si uděláme přestávku na protažení. Fotím svého Mexického kolegu Julia vlevo a řidiče Dimu vpravo…

Tunel 4
… a na oplátku Julio fotí mě zatímco Dima si jde odskočit.

Tunel 5
Zdejší tualjet vypadá zblízka ještě o mnoho hůře než zdálky. Stěna od nás odvrácená zcela chybí, takže máte zcela volný výhled do krajiny. Vnitřní vybavení sestává z podlahy částečně propadlé uprostřed s otvorem tureckého typu jen čtvercovým a o něco větším a dvěma pověstnými tyčemi trčícími z podlahy. Okolní vzduch má asi minus pět a fouká silný vítr z údolí, prostě raději vydržet až do campu.

Směr Talas
Na druhé straně sedla sice silnice opět klesá prudkými serpentinami, ale jenom do přibližně dvou tisíc metrů nad mořem.

Směr Talas 2
Na náhorní plošině skoro nic neroste, skoro nikdo tu nebydlí a potkáte tu nejčastěji pastevce s početnými stády všeho co lze stádit.

Tříproudá magistrála
Dva pruhy pro auta a jeden pro koně, ale pokud jede jen jedno auto, je to naopak.

Vítá vás region Talas
Tak konečně začneme stoupat, hranice je určitě v sedle, říkám si. Hned za touhle cedulí zjistím svůj omyl, před námi se tyčí nová hradba hor.

Čerstvě vyasfaltováno
U nás by nejspíš použili kužely. Tady naházejí na čerstvý asfalt tyhle velké balvany a každý si rozmyslí po něm jezdit dokud neztuhne.

K nejvyššímu bodu cesty
Nebýt toho sněhu, určitě byste mi věřili, kdybych tvrdil, že jsem to vyfotil někde v Texasu nebo v africké poušti.

Sedlo
A jsme nahoře. Výška v sedle podle mé GPS 3300 metrů.

Klesání
Potřebujeme snížit výšku asi na polovinu. Údolí klesá mírně, takže silnice má jen málo zatáček. Každý kilometr potkáváme značku omezení rychlosti na 30 km v hodině. U každé z nich Dima poctivě přibrzdí z 90 na 70.

Silnice do campu
Opouštíme novou asfaltku, resp. ona opouští nás, a jedeme údolím východo-západního směru, které vede asi 15 km severně od městečka Talas, po zdejší magistrále. Je to prašná cesta po které se ani s terénním vozem nedá jet rychleji než třicítkou. Krajina kolem je ale pořád úžasná.

Březový háj
Dima nás specielně upozorňuje na místní raritu. Je to jediný les široko daleko, nejméně v tomhle údolí, a prý se tam dá chodit i na houby.

Camp Talas
Přijíždíme k závoře u vjezdu do campu. Ta je pozůstatkem těžkých začátků před dvěma lety kdy se tu zlatokopecké centrum začalo budovat. Místním lidem se to vůbec nelíbilo a nebylo prý nic mimořádného když najednou přijela horda vesničanů se zbraněmi odhodlaná novousedlíky vyhnat všemi prostředky. Teď už většina z nich pochopila, že camp přináši kraji s obrovskou nezaměstnaností slušně placenou práci a problémy ustávají.